17. listopad - Mezinárodní den studentstva 5

Bc. Miroslav Pořízek

Od přednášek, zápočtů a kompozic do koncentráku

Ještě 17. listopadu 1939 se v ulicích objevily ve velkém množství vylepené vyhlášky. Již před osmou hodinou večerní jich byly pražské ulice plné. Pro zvýšení účinnosti při působení na obyvatelstvo byla vyhlášky vytištěna na červeném podkladu a měla graficky velmi výraznou podobu, včetně druhu a velikosti písma. Osahovala následující text: „Ačkoliv bylo opětovně vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině menšími nebo většími akcemi odporu rušiti klid a pořádek v protektorátu Bőhmen und Mȁhren. Při tom bylo zjištěno, že původci těchto aktů odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách. Ježto tyto živly daly ve dnech 28. října a 15. listopadu strhnout k násilným činům proti jednotlivým Němcům, byly české vysoké školy na dobu tří roků uzavřeny, devět pachatelů bylo zastřeleno a větší počet účastníků vzat do vazby.“

Časně ráno v sobotu 18. listopadu oznámil německý důstojník studentům drženým v Ruzyni, že jejich vůdcové byli zastřeleni pro spojení s židem Benešem. A oni budou odvezeni na jiné místo. Kdo se pokusí o útěk, bude okamžitě na místě zastřelen, nezapomněl ještě dodat. Okolo šesté ranní hodiny jsou odvezeni na nádraží v Bubenči. Zde pak naloženi do zvláštního vlaku. Brzy nato opouští vlak se staženými záclonami v oknech Prahu a míří na sever. Vlak poprvé zastavil až na drážďanském nádraží. Pomalu pokračoval dále celý den. Až pozdě v noci 18. listopadu zastavuje na potemnělém nádraží s nápisem Sachsenhausen. Studenty uvítal řev a kopance esesáků. Ve čtyřstupech lesem a kolem dlouhé zdi vede jejich další cesta. Až k bráně s nápisem Arbeit macht frei. Nově příchozí fasují šedomodré kalhoty a bundy, kulaté čepice, bagančata, jsou ostříháni dohola a teprve potom se sepisují osobní údaje. Jako tlumočníci vystupuje několik Čechů. V této době si ještě stále mnozí myslí, že tu zůstanou nejvýše jen pár týdnů a do konce roku ještě budou zpátky doma. 19. listopadu do Sachsenhausenu přijelo 1185 studentů. Později ještě přijíždějí studenti z Brna a Příbrami. Zpočátku sice ještě zde držení studenti nemusí pracovat, od začátku pobytu však zakoušejí veškeré útrapy spojené s tímto mučivým místem. Bití, vyhrožování, špatná strava, to vše je běžnou součástí každého dne. Stejně jako nekonečné pochodování mezi lágrovými domy. První malá skupina se dostává na svobodu ještě před Vánocemi 1939, celkem 33 studentů. Někteří další, převážně nemocní jsou propuštěni 24. prosince, další poté v lednu 1940. Na jaře 1940 odchází dalších 400 domů. Od března nastupují zadržení na práci, když jsou řazeni do pracovních komand. Jde převážně o práci v cihelně, v lese nebo na stavbách. Během 2. světové války se pro Sachsenhausen vžil název jatka Berlína. Každý druhý vězeň se odtud zpět již nevrátil. Ve studených barácích probíhaly tajně přednášky. Organizovala se kulturní vystoupení. Na vystoupení skupiny zpěváků Sing-sing-boys docházeli i němečtí dozorci a vedení tábora. Represivní akce proti českým studentům sice vyvolala po světě velký zájem i akce solidarity, přesto to většině z nich nepomohlo k rychlejšímu propuštění. Ne týdny, ani měsíce, ale často dva i tři roky života v koncentráku čekaly mladé muže násilně vyhnané z vysokoškolských studií. Jedním ze studentů, kteří skončili v tomto koncentračním táboře byl také pozdější literární kritik Jiří Hájek. Na toto období ve svých pamětech vzpomínal i takto: „Potud v nás bylo jakési samozřejmě přesvědčení, že i nejhorší zlo má určité racionální meze. Když 18. ledna 1940 za třicetistupňového mrazu chyběl při ranním sčítání jeden vězeň a nechali nás stát na apelplacu v našich plátěných pyžamech, bylo to strašné. My si však řekli, že to nemůže trvat věčně., musí nás jednou poslat zpátky na baráky, nenechají nás tu přece zmrznout. Přibližně za hodinu se našel onen chybějící vězeň: byl to nějaký polopříčetný starý děda, kterému se nechtělo do zimy na apelplac a zalezl si do teplého sklepa na brambory. Jenomže nás nechali stát dál: kolem nás, zejména mezi osazenstvem baráků takzvaných „asociálních elementů“, mezi nimiž bylo mnoho starších lidí, to začalo padat: kdo padnul, nesměl být odnesen na marodku. Položili ho vedle čtyřstupu na holou zem a nechali ho být. Zpočátku to byli jen jednotlivci. Pak už desítky. Většina zemřela na místě. Když byl konečně asi po třiapůl hodinách dán povel k odchodu do baráků, bylo už na apelplacu na tři sta mrtvých. Na následky tohoto apelu však zemřelo v nejbližších dnech dalšího půldruha tisíce lidí. V tu dobu bylo v lágru deset tisíc vězňů. Za toto jediné dopoledne se tedy podařilo esesákům zlikvidovat jednu pětinu tábora a to tím nejekonomičtějším způsobem, aniž by museli hnout prstem. Oni nás totiž opravdu chtěli nechat pomrznout. Od tohoto apelu, který jsme my studenti zaplatili jen spoustou omrzlých nohou a rukou a několika zápaly plic, protože jsme byli zdraví, mladí a odhodlaní všechno vydržet, jsme začali chápat, že nacismus je zlo, které nemá žádné hranice, od něhož je možno očekávat i to, co by se zdálo zdravému rozumu nepředstavitelné. Pak jsme se přesvědčili, že i například kácení lesa, hloubení říčního doku, vykládání lodí s cementem, planýrování písečných plání v okolí stavby nové obrovské cihlárny na Klinkenwerku je pro esesáky jen příležitostí, aby vyřídili co nejrychleji maximální počet lidí.“

A jaký byl většinou například další osud studentů mediků, kteří nebyli zatčeni? Německá moc si nepřála, aby byli zaměstnáni ve zdravotnických povoláních. Takže to úplně zakázali, později toto rozhodnutí přehodnotili, ale především povolili studovat na německých univerzitách. Někteří medici pracovali jako laboranti či sluhové a pomocný personál v nemocnicích. Mohli tedy aspoň částečně přijít do styku s pacienty a získat určitě lékařské zkušenosti. Ti šťastnější se dostali na místa asistentů lékařů provozujících soukromou praxi. Další se uplatnili úplně mimo obor jako úředníci nebo dělníci. Řadu z nich později postihlo pracovní nasazení v Německu i jinde. Podobně na tom byli i studenti jiných oborů během války a stejně tak i ti, kteří se postupně vraceli z koncentračního tábora.

Nejen Praha, ale také Brno a Příbram

K perzekuci studentů v souvislosti s událostmi během pohřbu Jana Opletala však nedošlo jen v Praze. Podobně tvrdě postupovali Němci rovněž v Brně nebo Příbrami. V obou městech sice na rozdíl od Prahy proběhl jak 28. říjen, tak i 15. listopad klidně, přesto ani zde nezůstali studenti ušetřeni tvrdého zásahu od okupantů. 17. listopadu brzy ráno byly Gestapem a oddíly SS obsazeny brněnské koleje. Kaunicovy i Sušilovy. Postupně došlo k obsazení univerzitních budov a budov techniky. Postup při obsazování kolejí v Brně se velmi podobal akci provedené v Praze. Na kolejích se prohledávaly pokoje. Studenti se narychlo pokoušeli zničit protifašistické letáky a zakázanou literaturu, ale jen částečně se jim to podařilo. Zatčení museli do sálu a zde čekat až do večera, kdy začalo zapisování do speciálních seznamů. Před kolejemi čekala německá auta a dlouhá kolona se dala konečně do pohybu. Zastavila se až na hlavním nádraží. Zde již čekal přistavený vlak třetí třídy. Brzy vyrazil směrem do Prahy a poté dále až do Berlína. Z Kaunicových kolejí bylo násilně odvlečeno 173 studentů, ze Sušilových 50. A během dodatečné akce na přelomu listopadu a prosince ještě další 65 studentů. Ti byli nejprve posláni do věznice ve Vídni, ale v lednu následujícího roku i oni skončili v Sachsenhausenu. Během 17. listopadu došlo v Brně ke srážkám studentů s policií v centru města. Spontánní demonstrace si vyžádala zatčení 13 studentů, mnozí další byli zraněni při zásahu německé policie.

V Příbrami došlo hned 17. listopadu k zatčení 15 studentů. V ten samý den byli v nákladních autech dovezeni do Prahy na Pankrác. Zde zůstali zadrženi dva měsíce. V lednu 1940 pobývali ve společené trojcele stále na stejném místě. V polovině února pak Ruzyni opouštějí opět nákladním autem. Jejich cesta vede do Drážďan a poté vlakem do Berlína. Odtud se dostávají opět autem do Sachsenhausenu. Příbramští studenti nebydleli na kolejích, ty ve městě neexistovaly. Bydlení v rodinách mělo své kladné i záporné stránky. Také zde studovali méně majetní i mnohem lépe situovaní studenti. Rodiny samozřejmě raději přijímaly zámožnější studenty, nejlépe zahraniční. Studovali zde i Němci, Bulhaři, Rusové a občas i nějaký Iránec. 17. listopadu se jako obvykle konaly přednášky. Rektor Václav Cibuš a prorektor Jiří Hummel se měli v devět hodin dostavit na okresní úřad. Zde se od hejtmana dověděli o uzavření školy, a to od 12 hodin 17. listopadu. Dostali zde navíc i seznam 15 studentů, kteří se měli ihned dostavit k hejtmanovi. Šlo o funkcionáře studentských organizací Carbonie, Elipsa, Ostravan a Prokop. Na seznamu figurovali i studenti sdružení ve Spolku posluchačů hutního inženýrství. Tehdejší student Zdeněk Jež se s odstupem několika desetiletí vrátil k těmto a následným okamžikům a velmi barvitě je popsal: „Sepsali nacionále. Za chvíli na nádvoří pod okny zarachotila německá auta. Esesáci se postavili do špalíru a za velkého křiku nás hnali dolů po schodech. Padly první facky a kopance. Šlo do tuhého. Zpočátku jsme si mysleli, že nás vezou někam do Německa. Po několika kilometrech jsme zatočili na Prahu. Ocitli jsme se na Pankráci. Dvě hodiny jsme museli stát s nataženýma rukama. Jestliže někomu jen trochu poklesly, dostal facku a stěna mu dala druhou. Strčili nás tři do ajnclíku. Stejskal jako nejstarší spal na vojenské posteli. Mareček a já na zemi. Po letech jsem si přečetl Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Mnohé z toho jsem prožil, jen o několik roků dřív. Život byl na Pankráci už tehdy stejný. Naštěstí jsme nechodili do Pečkárny k výslechům, odkud se vraceli vězni zbití k nepoznání, jako později Julek Fučík. Za celou dobu se nás nikdo na nic neptal, ani nás nevyslýchal. Zato k nám do cely nasadili špicla. Rychle jsme to zjistili a radši nic neříkali…. Třináctého února 1940 nás vzbudili ráno ve čtyři…. Zavezli nás do známé věznice v Drážďanech, kde jsme pobyli několik dnů. Odtud nás odvezli přímo do Sachsenhausenu. Přivítali jsme se s vyhublými studenty z Prahy a Brna. Nebyli ničím, jen pouhými čísly, na něž jsme se změnili také my.“